Jako Zeď nářků bývá označována tzv. Západní zeď, která je pozůstatkem chrámového komplexu, který nechal kolem roku 20 př. Kr. postavit král Herodes Veliký. Z původního chrámu, který byl zničem římskými vojáky v roce 70, zůstala pouze tato zeď. Zeď nářků je nejnavštěvovanějším místem Jeruzaléma a nejposvátnějším místem Židů. První zmínka pochází někde z počátku 4. století.
Správné označení je Západní zeď, nicméně mezi věřícími celého světa je známá pod názvem "Zeď nářků". Toto označení pochází z počátku 20. století, kdy na základě dřívějších písemných záznamů poutníků, byla takto označována jako místo "truchlení Židů". Ke zdi míří každým dnem tisíce turistů a poutníků celého světa různých vyznání. Né vždy však bylo možno toto místo navštívit. V průběhu 19. století bylo místo střetem zájmu Židů a Muslimů, kteří o zdi mluvili jako o al-Buraq, tj. jako o označení místa, kde prorok Mohamed uvázal svého okřídleného oře Buraqa. Po druhé světové válce Britové zakázali Židům na toto místo přístup. Zákaz trval celých devatenáct let. V době známé šestidenní války zeď přešla zpět pod správu Izraele a je přístupná Židům i nežidůpm celého světa.
Původní čtvrť, která se před zdí nacházela, byla zbořena a dnes tento široký otevřený prostor slouží jako místo modliteb. Všichni kteří sem zavítají musí projít detektorem kovů. Lidé z celého světa přichází ke Zdi nářků, aby se zde pomodlili a do otvorů ve zdi zastrčili malý papírek se svou modlitbou a přáním. Pro přístup ke zdi musí návštěvníci dodržet pravidla v oblékání, tj. musí mít zahalená ramena a dlouhé kalhoty či sukně, muži i ženy musí mít pokrývku hlavy. Ženy mají u zdi své oddělené místo na její pravé části.